Trápení s náboženstvím. Kam teda patřím?

13. srpna 2015 v 21:38 |  Krok za krokem
Měla jsem nutkání založit nový blog. Už asi po stopadesáté. Chtěla jsem novou blog platformu, nový název, nový začátek. Ale těch "začátků" už bylo tolik. Vrátila jsem se sem. Kafe už asi dva roky nepiju, za to knihy čtu pořád =D. A vlastně se mi tady i líbí. Článků tady není moc, takže té práce na přerovnávání článků tolik nebude. Nechci si klást vysoký cíle. Zaměření. Počet článků za týden. Prostě napíšu, když budu chtít a o čem budu chtít.
Mmch... je pro mě docela srandovní psát spisovně, když tak běžně vůbec nepíšu! =D

Byla jsem v červenci na campu se zaměřením na výuku angličtiny. Bylo tam hodně věřících, což mi vůbec nevadilo, protože jsem sama vyrostla v... napůl křesťanský rodině a nikdy jsem nezapochybovala, že by nad náma nebyla vyšší síla. Jenom nejsem tak úplně křesťanka, jakou by ste nejspíš čekali.


Bavila jsem se na pokoji s jednou holčinou, hned jsme si padly do oka. Ptala se mě, jestli jsem věřící. Říkám, jsem, ale mám trochu jiný názory a některý věci vidím jinak. "Jó... ty jsi spíš na tu esoteriku a mysticismus, co?" "Nóóó..." kroutila jsem se jak žížala, protože zrovna nemusím označení "esoterika" a "mysticismus". Ale řekla jsem, že něco na ten způsob to bude. Hned mi začala povídat o tom, jak její babička je do těchhle věcí zblázněná, a že ona sama taky měla kdysi -tarotový- karty, a že v tom není nic dobrýho a tak po různu. Výpravěla mi různý věci a říkala, že od toho mám dát raději ruce pryč. Přikyvovala jsem. Ale nejspíš sme si úplně nerozuměly, protože já nemám absolutně NIC co dělat se sebedestruktivníma činnostma jako satanismus, woodoo, zaříkávání... a od těhle věcí se držím v úctyhodný vzdálenosti. Já myslela jen na objímání stromů, povídání si s nimi, s anděly, občasné vyložení karet s jednorožci... Trochu mě to zamrzelo... teď to bude znít možná trochu hnusně, ale... mě nebude nikdo říkat čemu mám a nemám věřit. Jsou určitý věci, určitý oblasti, který mi přirostly k srdíčku, a nehodlám se jich vzdát kvůli tomu, že se to někomu nelíbí. Jen mám trochu problém s tím jim to říct.

Jen tak mimochodem. Chtěla jsem té holčině říct o Lindsey Stirling, o tom, jak jí víra pomohla dostat se z těžkých životních situací. Neviděla jsem v tom velkou důležitost, ale jen co jsem se zmínila o tom, že je Mormonka, hned začala prskat, že je to sekta... a... že... jako... TO NE! A křesťanství je potom co? =D To je taky vlastně taková sekta. Každý náboženství je vlastně "sekta". Docela mě to udivilo... protože jsem vůbec nechtěla mluvit o Mormonech, ale o pomoci, kterou Linds dostala! Já proti ostatním náboženstvím nic nemám, pokud mi teda zrovna jejich příslušník silou nenutí jeho názor... Náboženství místo aby lidi sjednocovalo, tak je rozděluje. Smutné.

Na konci týdne mi taky řekla, že je dobře, že jsem přijala Ježíše a že jsem se odrátila od mysticismu. Já jsem ale neřekla, že jsem přijala Ježíše a že na nadpřirozený věci odteď kašlu.


Říkala jsem mamce. "Mamuš ale já mám dost rozdílný názory oproti děckám tam, kteří jsou taky křesťani. A v tý bibli jsou né moc hezký věci, já to ani číst nechcu. Nepřipadám si jako křesťan. Spíš si připadám jako pohan zkříženej ještě s něčím. A mám strach, že mě za tohle ukamenujou." Sice mi řekla, že neukamenujou, ale stejně mě to hlodá.
Na konci campu jsem totiž dostala bibli... ano. BIBLI. Víte, já si o bibli myslím svoje. Slyšela jsem o ní dost "zajímavý" věci a teď, když ji mám v ruce, můžu souhlasit. Jo, čtu ji a jsou tam občas fajn myšlenky, ale na ty člověk dokáže přijít i bez ní.
Bibli, jsem předtím pořádně nečetla. Leda tak dětskou. Ale když jsem se na campu bavila s jinou kámoškou o různých věcech a problémech... na všechno, co jsem řekla odvětila, že je to psané v bibli a jak to prý dělám? To samý mi říká mamka. "O tom se píše v bibli." "To je napsaný v bibli." "V bibli tohle všechno je." "To je opsaný z bible." Mě nepříjde nic zvláštního na mých vědomostech. Prostě je mám, zažila jsem si, co jsem si zažila a odnesla jsem si z toho, co jsem si odnesla. Nejspíš tu knihu ani nemusím číst =D

Ale abych se vrátila. Slyšela jsem, že bible je zmanipulovaná a zlá kniha a celkem nedávno sepsaná.
Co jsem stihla přečíst, většinu času se tam píše o násilí, vraždách a o tom, že když se Bohu nelíbíš, do nebe tě nevezme. Uvrhne tě do pekla. Že když neděláš věci podle jeho přání, nebude tě mít rád. Něco za něco. Oko za oko, zub za zub. Musíš být takový a makový, aby tě měl rád.
Ženy mají podle všeho cenu krávy, jako kdyby nebyly vůbec důležitý. Mají sloužit muži. Cituji: "Muž je hlavou ženy tak, jako je Ježíš hlavou církve."
Když budeš hřešit, Bůh se od tebe odvrátí a nebude tě chtít vidět.
Taky mi přijde trhlý názor, že v životě musíme za svoje hříchy trpět. Pardon, ale mě to příjde vtipné. Pokud něco zvorám, mám dvě možnosti. Buď si to uvědomím, vezmu to jako lekci, abych mohla být moudřejší a lepší člověk, a nebo budu brečet a vyčítat si to do konce života.

Dost věcí, který jsem slyšela, četla, viděla, mi přijdou, že si protiřečí...

Bůh nás má všechny rád takový, jací jsme. Ale běda ti, jak se podíváš na sestru tvojí přítelkyně.

Já se prostě necítím jako křesťanka. V 18-ti se plánuju z církve odhlásit. Prý i křest má ne moc konstruktivní vliv na člověka... ale jak to ze sebe sejmout? Ví to někdo, prosím?


Hodně jsem přemýšlela nad tím, do jakého náboženství teda vlastně patřím? Jaká je má víra? K jakému Bohu se modlit? A jak? Co s oblečením, zásadami, jídlem, slovníkem?
Po čase mi došlo, že na nějaké škatulkování se tady vlastně ale vůbec nehraje. Veřím čemu věřím. Je to moje cesta a moje víra. Nemusím být přece úplně jako ostatní, no ni?
Navíc se všichni modlíme k té samé síle. Jen jí různé národy dávají různá jména a různou podobu.

Nevěřím že existuje peklo. Věřím, že se všichni po smrti dostaneme na to jedno krásné místo. Kdo dělá hlouposti, peklo si dělá ze života už tady na zemi.
Nevěřím, že po životě už nic nebude. Věřím v další životy.
Nevěřím, že zvířata nemají duši. Věřím, že i ony svou duši mají a a že mají taky své vlastní "nebe". A pokud si to budu přát, po smrti se se všema mazlíkama uvidím. (A taky příbuznýma, samozřejmě.)
Nevěřím, že Bůh mezi námi dělá rozdíly a někoho má rád víc a někoho míň. Věřím, že nás má rád všechny stejně, ať už jsme věřící nebo ne.
Nevěřím na Ježíše. Nerozumím jeho roli.
Nevěřím v dobro a zlo. Věřím, že věci prostě jsou. Je na každým člověku, jestli je to či ono pro něj vhodný nebo ne.

Věřím na duchy, jemnohmotné bytosti, dévy stromů, anděly. Věřím, že naše Země je živá, příroda je živá. Povídám si s ní. Stará se o nás, a my by sme měli taky. Zajímám se o UFO, civilizace z jiných planet, šamanismus, keltské božstvo, auru, práci s energií, telepatii, telekinezi, sílu Měsíce. Ráda se učím o lečebných účincích bylinek. Čtu knihy o osobním rozvoji. Vykládám si karty. Mám ráda kameny a na posteli u hlavy mám hromádku kamínků, které mi pomáhají usnout. Věřím v Boha, a necítím, že bych musela být několikrát týdně v kostele a několik hodin proklečet u postele v modlitbě. Modlím se během dne, když vstávám, když jím, když čtu knížku, když se mi daří, když se mi nedaří, když mám radost, když jsem smutná. Snažím se být stále v kontaktu a jsem moc ráda za podporu jeho, andělů a všeho kolem mě. Věřím i v Bohyni? Možná. Každopádně se nechci do ničeho nutit a cpát se tam, kde mi to není příjemné. Všechno příjde ve svůj čas.

Jinak. S děckama na campu jsem perfektně vycházela. Byli jsme jako jedna veliká rodina, v pohodě se dalo povídat úplně s každým! A na takovýhle lidi se nenaráží na každým rohu =) A taky jsem naživo potkala irky! "smajlíksesrdíčkamamístoočí"
Příští rok jedu zase.

Tak. A teď bych měla vypadnout někam ven, sama, a všechno si v hlavě urovnat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.