Maya aneb naše houslečí začátky. A kočky.

28. září 2014 v 20:34 | Eamë |  Krok za krokem

Ve čtvrtek jsem měla už třetí hodinu houslí. Den předtím jsem byla trochu nervózní, ale zároveň jsem se moc těšila. Mayu jsem uložila ke spaní... jejda, zapomněla jsem ji představit. Maya je moje... moje housle se jmenují Maya. Holt angličtina to má vychytané.
Uložila jsem JI teda ke spaní a sama ze šla zavrtat do vlastního.

Ráno.
Cesta autobusem mi přišla strašně dlouhá, jako kdybych místo půl hodiny jela hodiny dvě. Možná to bylo tím, že jsem poslouchala pomalou Sleeping Sun od Nightwish? Jiným řidičem to být nemohlo, protože jsme přijeli stejně, jako jindy.
Každopádně. Když jsme zastavili v další vesnici malým prckům a otráveným studentům, uviděla jsem kočku. Mourovatou kočku. Kocoura. Nevím, to je fuk. Šla naproti přes silnici. Ne přes tu, na které stál autobus, ale šla, a já si říkala: "Hle! Čičona přes cestu! Dneska se něco bude dít..." Nevěřím, že kočky, i ty černé, nosí smůlu, když vám přeběhnou přes cestu. Věřím, že do dne přinesou něco zvláštního, nebo že člověka upozorňují, třeba aby byl ostražitější. Ale že by se mu mělo stát něco vyložené špatného si nemyslím. Leda by si to k sobě sám přitáhl!


Na mourinu jsem si po zbytek dne ještě párkrát vzpomněla.
Když se blížilo dvanáct hodin a já měla brzo odcházet, se mě zmocnila nervozita. Taková, že se neklepete, ale jste napjatí, ztuhlí, blbě se vám dýchá a cosi vás lechtá v břiše. Znova jsem si vzpomněla na tu čičku. Zalezla jsem na weheartit a dala si do vyhledávače funny cats gif. A protože se už trošičku znám, otřepala jsem se jako pes, co vylezl z rybníka a tu nervozitu následně vyklepala z rukou. Oklepala jsem se ještě jednou, pokroutila krkem, nádech, výdech a bylo mi dobře. Říkám si, nejde mi o život, tak co zase plaším?


Odešla jsem o pět minut dřív, než jsem měla, abych to "stihla". Na housle chodím jen o dva přechody vedle a celkově mi cesta zabere tak pět minut, ale chtěla jsem se v klidu oblíct, v klidu odejít, v klidu vyšlapat schody, v klidu se zajít vyvenčit a v klidu zaklepat na učitelčiny dveře. Protože v moment, kdy zaklepu, celá zmrznu, připadám si jak ze dřeva, olova...
Když jsem vešla, paní učitelka na mě hned vybalila, že "Jdeš dneska nějak brzo". Říkám, že lepší než pozdě. Přitakala a nastalo deset minut ticha. Během toho jsem se pěkně rozdejchala, propustila zbytkovej stres a pak jsem jen pozorovala paní učitelku, jak přepisuje noty z papíru do MuseScore... nebo do Mozarta 2005... Říkala, že děcka ze sboru, který vede, by chtěly hrát něco modernějšího, tak jim něco skládá.

Taky zmínila, že jí jedna holka donesla noty pro skladbu od jedné mladé houslistky, která hraje moderní hudbu. Říkám si, že by moje láska Lindsey? Když přečetla její jméno a já slyšela OPRAVDU Lindsey Stirling, spadla mi brada! Učitelka se ZVEDLA, popadla NOTY od skladby CRYSTALLIZE a začala HRÁT! To byste nevěřili, jak mě bylo blaženě! Moje učitelka hraje skladbu od mojí nejoblíbenější houslistky a jenom pro mě (to 'jenom pro mě' berte s nadsázkou ;)! Zahrála jenom kousek, protože ty noty viděla prý poprvé, ale to mi bylo fuk. Mě bylo tak krááásně! I přes to, že toho moc nenamluvím a ještě jsem byla trochu omámená, jsem ze sebe vysoukala, že Lindsey už delší dobu poslouchám a že z ní doslova TAJU! Prý se jí taky moc líbí, ÁLE že na ty její skladby se už něco musí umět :D

(jak trefné :D)

Přišla řada na mě. Předvedla jsem 'kočka líže mlíčko', dostala jsem hromadu úkolů do příště, durový prstoklad, hraní celým smyčcem, tóny a jejich poloha... a taky jednu kraťoulinkou skladbičku na jeden řádek (s ještě jednou obměnou), kterou složila. Jééé, já byla štěstím bez sebe. Třetí hodina a už hraju :D

Hodně jsme se nasmály :). Řekla mi, že jsem "mura", protože jsem věděla, kde je jakej tón. Ale prý je dobře, že jsem zvídavá :D Za chvilku jsem na nervozitu, strach, napětí... úplně zapomněla, a ikdyž mi to hraní nešlo tak dobře, jako doma, vůbec mi to nevadilo. Smyčec mi nevypadl z ruky a hned napoprvé, co mě učila prstoklad, přece nemůžu neskřípat :D
Nakonec, když mi zapisovala do žákajdy, mi řekla, že jí můj úsměv někoho připomíná... taky že se hned líp žije, když vidí usměvavýho člověka. Shodly jsme se na tom, že nechápeme lidi, kteří se pořád mračí a šklebí. Že když jede MHD a dívá se kolem sebe, tak prostě ty kyselý ksichty nechápe. "Chybí jim něco? Mají co jest? Mají si co oblíct? Mají, tak nevím co se jim nezdá!". Mluví mi z duše.


Rozloučily jsme se. Když jsem se vykolébala ze dveří, usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. Pěkně jsem si poskočila, zajuchala a přitom jsem si zvonila rolničkama na kabelce a futrálu. Zamířila jsem k přechodu a přemýšlela, co tu hoďku budu dělat. Měla jsem v plánu jít do knihovny, ale těsně před tím moje nohy odbočily místo doleva, doprava. A to bylo dobře! Já byla tak nabitá energií, že bych se vsedě u těch knížek pravděpodobně rozskočila! Takže jsem šla courat po městě.
Mě bylo tak blaženě. Já prostě štěstím lítala. Žulila jsem se jako kdyby vedle mě ještě někdo šel a zrovna vykládal vtip. Měla jsem chuť skákat metr vysoko, ale na ulici mi to bylo blbé :D
Vzpomněla jsem si znova na mourovatou kočičku a poděkovala jí.

Obešla jsem pár drogérek, ale na utrácení jsem vůbec neměla náladu. Vůbec. Ale i tak jsem se donutila pořídit si vlasovou vodu, protože už mi všechny serepetičky "po umytí" došly.

Energii jsem dodatečně "vyskákala" a vyjuchala doma... :D Ani jsem se nepřevlíkla, nenajedla, ale už jsem budila Mayu, že se zase bude hrát. Nálada mi vydržela až do večera. Druhý den jsem proseděla ve škole pět hodin u pc, takže jsem byla z wi-fi a toho ostrého světla a hluku jako praštěná. Ale doma to začlo na novo :D

Těším se na příště. Zítra mám teorii, takže si půjdu pročíst, co že jsme to vlastně probírali :D a taky se půjdu učit noty. Jak už jsou nad osnovou na pomocných linkách, trošku v tom plavu.
Ták zatíím :)

PS: až já budu velká, pořídím si takovýhle koťátka... a třeba ještě rezavý k tomu :)



Nebo 3v1? :)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.