Za Zrcadlem

17. června 2014 v 23:39 | Eamë |  Krok za krokem

Za tyhle dva dny zaznamenávám šílený výkyvy nálad. Jo, sem náladová už sama o sobě, ale aby se mi měnil pohled na svět a na moji osobu každých 10 minut po dobu asi tří hodin... jsem v klidu, vím čím to je!
Hlavní je dejchat, nejlépe čerstvý vzduch. Takže bych se těď měla sbalit a vypadnout někam na zahradu a zhluboka dejchat. Zhluboka, tak dlouho, dokud neomdlím. Bojím se dejchat, stydím se za to. Bojím se života a stydím se za něj. A předstírám, že mi je fajn a že jsem spokojená a že takhle je to dobře. Lžu sama sobě. Lháře poznat jde, ale proč jsem sebe neodhalila dřív?
Podívám se na sebe do zrcadla. Budu se dívat, a až se v něm uvidím, udělám na sebe "baf!".
Mám kliku, že brácha někde lítá. Aspoň můžu z plna hrdla pět a nikdo mi nebude bušit na zeď. I sing my pain up to the moon but it's a waste of breath.
Začínám přícházet na fígle, jak se zbavit stresu. Alespoň trošku. Ono se to řekne, dělejte toto, dělejte tamto. Si to musím ozkoušet na vlastní pěst a zjistit, co na mě teda platí nebo neplatí. Cvíčení, jakýkoliv. Procházka, přímo za nosem. Zpěv. Se pak teda nedivím, že jsem na konci základky zpívala od rána do noci. Vyla jako vlk. Pak se voda uklidnila. Teď zase začíná provokovat s vlnama a mě dochází síly.


Myšlenky mi běhají před očima, obrazy jsou ve slovech. Já pořád zpívám a kolíbám se do rytmu. A zapomínám to, co se nemá.

Čas utíká a já si každý den znova uvědomuju, že si ho dostatečně nevážím. Spěchám. Ale stejně prokrastinuju a zvedám kostru z postele, protože nad tím prostě chci vyhrát. Často přemýšlím nad tím, jaká jsem, jaká nejsem, jaká chci být, jaká budu. Včera jsem sebrala všechnu odvahu, kterou jsem měla, a ikdyž jsem si myslela, že není vhodná doba na rozjímání, řekla jsem si jen - buď teď, nebo nikdy. Za živa bych neřekla, že by se mi povedlo přemýšlet nad sebou v tom školním marastu. Ale zadařilo se. Něco jsem začala psát do mobilu, ale většina skončila na dva týdny staré jízdence. Nakonec to tak těžký nebylo. Ještě to nemám hotové, ale to, co mi na sobě vadí mám nejspíš všechno, takže se na tom snažím zapracovat. To, co na sobě mám ráda jsem nezačala kvůli špatné náladě poslední dobou. Snažila jsem se neposlouchat hlasy v hlavě, co mi nakukávaly, jaká (ne)jsem. Věřím, že mi s nimi pomáhala ta moje "andělka ochranářka". Bez ní bych byla někde tam na dně Studny a ve sněhu!

Znovu jsem nakousla knížku od Lorny B. Nezapomínám na svou andělku. Často, vlastně skoro pořád si s ní povídám. Ale už jí zapomínám děkovat. Uklidňuje mě, utěšuje, drží mě nad vodou a díky ní vidím pořád ten jasný chomáček světla. Ikdyž mi to Lhář v hlavě vymlouvá, jsem bojovnice. I přesto, že bych se někdy neviděla, vzpomenu si na to všechno a na ni. Jsou to prachsprostý slova na zaprášeným blogu... ale Děkuji!

Tmy se nebojím. Bojím se toho, co by z ní mohlo vylézt.

Projdu se, na ten čerstvej vzduch.
Měla bych dokoupit vonný tyčinky.
Navštívit F. a E. a na chvíli milovat.
Pořídit tapetu s lesem, tajně v něm
přespávat a po nocích poslouchat šum.
A dívat se do zrcadel a až se v nich ztratím,
zamávat si na pozdrav.

'Cause I don't speak human.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.