Matky a dcery

24. června 2014 v 12:40 | Eamë |  Jak to vidím

Poslední dobou často přemýšlím nad tím, jak to, ksakru, udělat. Napsat dopis? Hm... Promluvit si? Na to nemám koule. Smska.. trapná. Huknout na ni, až se zase budem hádat? Jo, to by šlo.
Chci se s tou mamušou už konečně usmířit. Sice mi ještě občas pije krev, není s ní domluva, je prolhaná, myslí jen na svoje pohodlí. Nemám kámoše, kterým bych se mohla svěřit fakt se vším. Takže se svěřuju jí. Když jí něco říct nechci, protože je to pro mě extra citlivý a vím, že mě s tím stejně prd pomůže a ještě se mi vysměje a brzo to ví skoro všichni, stejně jí to řeknu. Si prostě nemůžu pomoct. A sere mě to.

Nedávno jsem viděla jedno video. To byl nejspíš ten moment, kdy se ve mě něco pohlo a já si uvědomila, co ji to stálo vytlouct ze mě to, co teď jsem.
Jako malá jsem měla raděj taťku, ale o tak nepatrnej ždibec, že se ani nedá říct, kdo u mě vedl. Furt jsem jí psala psaníčka, kreslila obrázky a kdoví co ještě. Prostě jsme byly tak nějak spokojený. Po čase mě doběhla puberta, naši se rozvedli, byla jsem zamilovaná, všichni mě srali, všechno mě sralo, s matkou to šlo z kopce a furt jsme byly v sobě. Snad celou věčnost jsem od ní neslyšela hezký slovo adresovanou na mou maličkost. Pekelnou dobu mě nepohladila, ani.. ty vole.

Prostě si připadám jako opuštěný štěně, který bendá po městě, nikdo si ho nevšímá. A je dokonce tak neviditelný, že do něj kolemjdoucí kopou a policajti ho ještě neodchytli.


S mamkou a babičkou jsme teď sušily seno. Moc času takhle ve třech netrávíme. Akorát když jedou k doktorovi a mě pak vyzvedávaj ze školy. Ale to jsou furt v sobě a já je musím uklidňovat, aby se mamina ještě nevysekala. Mamuš babičku nemůže vystát, pořád se s ní hádá a řve na ni, což mě mrzí. Ale určitě by to bylo přínosný spolu ten čas trávit. Udělat si čas od času "slet čarodějnic"? Můžem se navzájem od sebe učit nový věci. Vždyť i u toho sušení sena jsem od babičky okoukala, jak si to nahrabává "na nohu", aby to mohla lehčeji zvednout. Vysvětlila mi, jak ty hromádečky na sebe skládat, aby kupka hned nespadla. A mamuš mi zase připomněla, že se má trochu přílehnout, aby byla kupčička pevnější (:D ach dítě internetové doby, mě by to asi ani nenapadlo!). A já občas hodila do placu nějakou kravinku pro zasmátí. Jinak by se ty ženský na sebe furt mračily.

Snažím se s ní tolik nehádat, a když už, tak to trochu odlehčím nebo se vzdám, protože je doma fakt dusno. Když mi donese na stůl jídlo, tak jí pořádně poděkuju. Protože jednou si to jídlo budu muset nosit sama. A když chci, třeba večer něco spešl, topinky nebo kašičku, tak to zase dělám psí oči a pak děkuju ještě víc. A snažím se přemáhat a taky si to jídlo chystám sama. Ano, jsem zhyčkaný dítě.
Taky jí říkám, co se mi ten den poštěstilo ve škole. To jsem dělala jako malá. Pak přišlo pověstný "Nic, ježiši." a teď zase začínám. Aspoň se spolu máme čemu zasmát. Přiletím do kuchyně a už dávám hlášení.
Párkrát se mi i podařilo roztlemit ji na městě nebo v obchodě :D epic.
O víkendu jsem jí chtěla navrhnout, že jí udělám snídani. Ale ona mě předběhla! A poprosila mě! Že když mi dělá svačinky, tak jestli bych jí jednou neudělala snídani! D'oh!

Jo, občas jsem ještě trochu protivná, ale každý den není posvícení. Snažím se. Už jsem se párkrát přistihla, jak jí dávám hlavu na rameno. Nebo jak ji zvu k sobě do pokoje na návštěvu. Mě je prostě smutno a potřebuju společnost. Konkrétně její.

Ale jedna věc mě pěkně rozčiluje. Když si s ní chci povídat, tak mě neposlouchá, sleduje televizi, nebo není duchem přítomná, nebo neslyší. Když se jí svěřuju s něčím, co mě fakt bolí, tak to zlehčuje a říká, že na to nemám myslet, mám se na to vykašlat. Nebo pro jistotu neřekne nic. Děkuju za podporu. Tak mi nezbývá, než se s tím sama poprat. Když jí něco říkám, stojím u ní, nebo se jí na něco pak ptám, ona o ničem neví. A přitom jsem jí to třebas před minutou říkala. Ale když se s někým bavím na druhým konci baráku, nebo u sebe v pokoji, tak sonduje. Jakmile je někde nějaký hovor, hned je tam a hned se do toho musí vměšovat. Grr!
Ale jí něco říct, je jako říct to papírový zdi. Neporadí, ale slyší to každej.

Už mě to prostě nebaví se pořád štěkat jak háravý feny. Chci mít doma klid a určitě nejsem jediná. Nic bych na minulosti neměnila, jsem ráda, že se to všechno stalo, protože zkušenosti mi nikdo nevezme. Alespoň budu silnější.
Navrhnu jí mír, a bude. :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.