Chci Domů

20. června 2014 v 22:27 | Eamë |  Krok za krokem
Nepočítala jsem s tím, že se ještě dneska doma ukážu. Chtěla jsem tam s nima být. Klidně se zlít pod obraz, ale být tam s nima. A třeba mít možnost se mu párkrát podívat do očí.

Utekla jsem. Když narazil na štěně, prostě jsem se neudržela a začala brečet. Nikdo mě snad neviděl. Utekla jsem. Pletly se mi nohy a nějak mi nedošlo, že pršelo. A taková mokrá louka je prostě echtovní. Otřela jsem si oči a otočila se k návratu. Sundala jsem si boty, ponožky. Sežrala jednu sušenku. Měla jsem pocit, že se mi v břiše prochází krysa. Nevím jak, ale dojedla jsem. Někdo se pokoušel narvat do mě ještě nějaký pití, ale na to už jsem kašlala. Začla jsem znova brečet a dala se s botama v rukách k odchodu. Ještě jsem ho potkala, s kamarádama. Jeden mě upozornil, abych se vrátila. Ne, nevrátím se. Mám jedny boty a jedny nervy.
Brečím nadvakrát. Kvůli němu a kvůli mýmu štěněti. Ztratila jsem svoje nejlepší kamarády, brzo po sobě.
Bude mě srát, že jsem tam nebyla a že jsem prišla o srandu, zážitky. Ale já se těch lidí fakt bojím.
Neklepala jsem se zimou, ale strachy. Teď už to vím.

"Když ztratítě někoho, koho opravdu milujete, ta bolest nikdy nezmizí." To je milý. V tý televizi je totální nic, a ještě se mě snaží dorazit?


Nevím. Minule to bylo taky tak. Když jsem přišla, kde byl on, odešel.
Má ještě hlubší hlas a ještě hlubší kruhy pod očima. Je opilej i za střízliva. Já jsem na to pořád nepřišla. Vím jenom jedno: bolí to jak kráva a já mám hroznej strach, že se toho nikdy nezbavím. Nacházím ho úplně ve všem. V písničkách, tam venku, ve městě, u nás. Všechno mi ho připomíná.
Těšila jsem se, až ho uvidím, ale byla to chyba.
Je ještě krásnější, než kdy předtím. A já ještě naivnější než jsem si kdy dokázala představit.
Možná poslední šance, kdy jsem ho mohla vidět.
Jsem samej vtip. Chci ho vidět. Ale když už se mi poštěstí, tak mám chuť... no raděj nic.
Bože, já chci domů. Nemyslím ten barák v lidským světě, ale to doopravdový Doma, Domov. Prosím.

Párkrát mi psal a mě to vždycky udělalo strašnou radost.
Ale třeba už nechci.

Drahá Lásko, vážně tolik bolíš?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.