Tak bude ze mě ta houslistka nebo ne?

31. května 2014 v 21:12 | Eamë |  Krok za krokem
Středa.
V ten den jsem měla o půl třetí přijímačky na ZUŠku. Byla jsem tak vynervovaná, že mi nohy dřevěněly už den předtím, nemohla jsem spát a druhý den ve škole jsem snědla jeden pitomej rohlík.
Šla jsem tam pro jistotu o trochu dřív, abych se stačila rozkoukat. Hačnu si na židličku a do půl minuty z těch dveří přede mnou vyleze nějaká slečna a ptá se mě, jestli jdu na zkoušky. Mlčky přikývnu, nasucho polknu a když odkráčí, oddychnu si tak nahlas, že by to položilo i knihu. Nohy mi nadskakovaly, bušila sem do nich, aby alespoň ony byly v klidu. Za chviličku ze dveří vyleze chlap. Ptá se mě na to samé. Plus ještě přidá, že se mám rozezpívat, roztleskat, máchat rukama. Říkám si a do řiti. Za ním přijde další ženská. Moje nervy. Myslela jsem, že u těch přijímaček bude jeden, maximálně dva lidi. No, k mojí radosti tam byli čtyři. Místnost dost prostorná a to mě znervózňovalo ještě víc. Bylo to příjemný asi jako trojky vidle v zádech.
Naštěstí, když mě učitelé viděli, hodili pár vtípků, abych se trochu uvolnila. "Ta holka se nás snad bojí. Ty se nás bojíš? Copak vypadáme jako strašidla? Já jsem se kvůli tadytomu dneska ráno dokonce umyla!" a učitel na to: "No, a mě se zase zmenšil zadek!" Takže jsme se všichni začali chlemtat. Nervů mi to moc neubralo, ale alespoň mě ujistili o tom, že se jich bát fakt nemusím, když si umí udělat srandu sami ze sebe.


Písničku jsem nezazpívala. Byla jsem ráda, že jsem řekla svoje jméno a obor. Takže jsem opakovala začátky písniček, který mi paní předehrála na piano. Ó, jak já jsem se cejtila, stát vedle piána! Obdivuju ten nástroj, obdivuju lidi, kteří na něj umí hrát. Přemýšlela jsem i o piánu, ale s houslema budu moct chodit po místnosti a budu si je moct brát všude s sebou! :D No ale zpátky k těm zkouškám. Některý tóny jsem dala, ale učitelka šla celkem vysoko a tam já si nejsem moc jistá. Vůbec ne. Nižší tóny mi vyhovují nejvíc. Holt, alťačka. Ale když jsem něco trefila absolutně mimo... já pokaždý zpanikařila a začala do toho něco žvatlat a znělo to... ano, vtipně. Velmi.
Učitel mi potom předtleskával různý rytmy, který jsem měla zopakovat. Sekla jsem se jen u jednoho, Yesss.
A pak jsem se ještě měla otočit zády a tleskat spolu s ním, držet se rychlostí... taky švandovní.

No. Myslela jsem, že se na ten můj výkon nebudou moct tvářit. Ale když řekli, že do konce června by měla na email přijít zpráva, že jsem přijatá, koukala jsem na něj jak tele na nový vrata, až pak mi to došlo. "Jo? Koncem června by vám to mělo přijít. Aby chudinka nezpanikařila, kdyby se v červnu podívala na mejl a tam nic nebylo a nemyslela si, že jsme ji nepřijali. Neboj se, jseš přijatá!" Tak se na mě tak pěkně podívala, že mě to až uklidnilo. A když jsem odcházela... "Chudák holka je z nás tak vystrašená.. že vypadá jak ťunťa. Tak až se naučíš dobře hrát a budeš chodit po soutěžích, bude z tebe... " dořekla jsem: "... Velká ťunťa." Dál už jsem to fakt nepobrala. Mluvily čtyři lidi přes sebe, v tom aby se čert vyznal. Nohy mířily ke dvěřím a oči těkaly všude možně. Bylo mi trošku trapně, že jsem se na ně ani moc nedívala. Tak různě do vzduchu, zdí, oken, podlahy, na špičky bot... ale ne na ně. D'oh!
Vypadla jsem ze dveří, za nima si nadskočila, juchla a utíkala dolů.

Byla jsem napjatá ještě celou cestu domů. Mamuš moje nadšení moc nesdílela, takže jsem jásala raději uvnitř.
Teď doufám, že pochytím teorii (protože z ní mám snad nahnáno víc, než ze samotnýho hraní) a že vyučující nebude moc pes.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.