Jak ke mě chodí důležité informace

1. února 2014 v 13:42 | Eamë |  Krok za krokem
Je neuvěřitelný, jak mi teď přicházejí pod ruce další a další a další zdroje dat a informací, ze kterých se můžu učit. Já doslova zírám. Jednou si říkám, kde to ti lidi vlastně berou? pod čím to hledají? co zadávají do vyhledávače? jaké knihy mají v knihovnách? A druhý den, nebo rovnou hned večer se proklikám tam, kam potřebuji a k tomu dostanu ještě pár bonusů na přilepšenou! Už mám tolik stránek, knížek v pdf, videí, filmů, myšlenek, nápadů, otázek, problémů... teď ještě mi příjde těch pět knih... ója. Jsem ráda, že to všechno mám a mám se k čemu vracet, když nebudu vědět :)
Ale kdy to hodlám všechno zpracovat? :) Časem, holka, časem.

Trošku mě rozčiluje, jak se něčemu začnu věnovat, najednou mě napadne nějaká jiná činnost nebo věc hodná prozkoumání, fajn, tak se věnuju tomuhle. Pak mě napadnou další a další zajímavá témata, pak mám celou lištu plnou článků a videí.. a ztrácím se v tom :D
Nejraděj bych všechno měla hned, ale to nejde. Nemám tak možnost to vstřebat, pochopit, uvědomit si..
Navíc.. ještě pořád chodím do školy, takže, uč se taky tohle, ať projdeš.

Věřím, že mě Felix má něco naučit. Že k nám nepřišel jen tak pro nic za nic, ale že věděl, kde bude potřeba. Samozřejmě taky Rocky. Nevím přesně kde ani jak, ale cítím, že oba ve mě něco změnili. Jsou to moji malí velcí učitelé.


Pomalu, ale jistě mi začíná docházet, co je myšleno tím, že jsme střed svého malého Vesmíru a vše, co se kolem nás děje, si tvoříme sami. Že Vesmír zrcadlí naše myšlenky, chování, činy...
No.. ještě to nechám uzrát.


Nevím, co to mám za stavy, ale někdy, když se s někým bavím, tak mi nepřipadá, jako kdyby mluvil se mnou, ale spíš se sebou samým. Někdy se mi i stane, že se mi hlas toho dotyčného tak nějak vzdálí a úplně nepochopím smysl toho, co říkal. Zatmí se mi před očima, vypadne mi sluch i zrak, ale jen na okamžik, takové problesknutí.. pak se všechno začne dávat zase dohromady, to je tak na vteřinku, dvě.. zvláštní to je, to šustění a hučení, nebo jak to nazvat. Často mám taky pocit, jako bych spala, že ta moje realita je taková jalová, nijaká. Nevím, jak přesně to popsat, není to prostě ono.
Celý tenhle odstavec je nějaký nepobratelný...

Snažím se domluvit s krkem a vůbec s celou horní pravou stranou mého těla. Nevím, jestli to mám od toho pletení, ale jak ten krk masíruju, nebo ne.. zlobí mě. Snažím se naslouchat, co mi chtějí říct?
Hlava taky. Říkám si, jestli to není přece jen od toho půldenního louhování sáčku čaje.. ale piju o dost víc než před dvěma týdny.

Dnešní noc byla, jak to říct, nebyla :D. Kocour mě k ránu hodně budil, nakonec jsem ho odnesla. Zato si ale pamatuju hromadu snů. Sice ne úplný detaily, ale snů samostatně dost. Říká se, že s každou minutou z těch snů hodně zapomínáme, takže honem zapsat. To je pravda, pamatuju si třeba jen určité úseky, ale ne přesně to, co jsem dělala a proč.. nebo jak to tam vypadalo. Ale ještě snad hodinu po tom, co jsem se vzbudila, jsem si rozvzpomenula na několik útržků.
Zapsala jsem si je do mobilu. Moc se mi to nezamlouvá, ale já než něco napíšu rukou.. to bych zapomněla všechno ostatní. Taky jsem nechtěla o půl šesté ráno svítit, bych se vzbudila už nadobro :D.

Mmch.. už mám ten teacup cosy. Nejsem si jistá, kolik tepla udrží, to by chtělo ještě hrníčkovou pokličku :D, navíc je to moje první práce, takže nevypadá kdovíjak, ale je to miloučký :)..
Dásně se mi zlepšily.. to jsem ráda! Juch! :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.