I can't drown my demons, they know how to swim.

29. října 2013 v 16:19 | Eamë |  Krok za krokem
Pusť si. Třeba ti pomůže pochopit moje slova.

Stal se pro mne zvyk, od půlnoci do dvou do rána poslouchat jednu, říkejme tomu skladbu.. poslouchat, snít.. představovat si, že s nimi hraju na housle.. na ty housle, který mi leží 2,5 měsíce ve skříni a já se na ně svépomocí naučila.. ale jo, něco jo.. na ty skřipky z aukra, který jsou vhodný možná tak na naučení polohy tónu.. jinak asi nic.
Zbožňuji je! Jsou dokonalí, opravdoví mistři. Běhá mi bráz po zádech, kdy si pouštím další a další skladby v jejich podání.
Potřebuju učitele. Jenže kde, v tomhle zapadákově? Chtěla bych se učit někde dál od místa, kde bydlím a od města, kam chodím do školy. Někam, kde by mě nikdo neznal, já neznala nikoho. Mohla se ukázat v jiném světle, než mě ostatní znají. A kdybych měla jet případně na soutěž, před cizíma bych se tolik nestresovala, jako před známýma.

Tumblr


Hádám, on to se mnou bere asi tak vážně, jako já matematiku.. čili vůbec. Super, vážně mě zájímá, kolik piv dneska vypili. Nojo, kluci.
Já došla k závěru, že se už ničeho takovýho nedotknu. Po tom, co sleduji svoje nové spolužáky a spolužačky vím, jak nechci skončit. Takže žádný pití, ani pivo. Maximálně víno, to se mi nestačilo zprotivit ani chutí ani vzpomínkami.
Jo, to byly časy. Když jsem popíjela víno, občas kafe ve čtyři ráno, poslouchala Muse, četla odzačátku články Kirsten a.. nechodila do školy.

Vtip je, že když jsem něco vypila, otec strašně zuřil, že jsem vochlasta a malejm dětem do ruky tohle nepatří. Je to pár dní zpátky, co jsme ještě dodatečně oslavovali bráchovy třicátiny a jak zareagoval na mou odpověď "Chceš taky nalejt?" "Nechcu. Nepiju." ? ..."ÁÁÁ náš malej alkoholik a nedá si? Já když si vzpomenu na jednadvacátýho, jaks to tam do sebe klopila.. tak nevim nevim.." Strašnej výbuch smíchu. Byl na plech a mumlal hlouposti. I brácha, i druhej brácha. Teda, ti aspoň neměli blbý poznámky.
Odešla jsem.

bmth | via Facebook

Posledních pár dní.. dejme tomu tyto podzimní prázdniny, nad sebou opravdu a doopravdy přemýšlím. Zjistila jsem, že takový náznak nudy a stereotypu doma mi i vyhovuje. Nejlíp se citím v bezpečí svého pokoje a jen tady jsem v klidu a svět je pro mě opravdově odžitou realitou. Asi nechápete?
Totiž, tam venku, je těžké to popisovat. Ať se stane co se stane, už jsem tu situaci zažila, ikdyž je to nemožné. Je to.. jako pocit toho hnusýho dejá-vu, kdy se svět zpomalí a vy vnímate "realitu" jako vzpomínku na film, který jste viděli jako malí. Je to k nevíře.

Těžké popsat, těžší pochopit. Možná jste to taky zažili, nevím. Každopádně, tam venku já to zažívám každý den. Dřív to tak hrozné nebylo. Ještě na začátku roku se mi to stávalo 1x do měsíce.. ob týden.. 2x týdně.. 3x.. vystupňovalo se to až tak, že teď jen pozoruju okolní dění, jak už jsem říkala, jako dávno viděný film a klid mám už jen o víkendech. Někdy ani to ne.
Polovina dne, kdy jsem ve škole, městě, prostě mimo svůj pelíšek, mě toto pronásleduje. Jakákoli drobnost.

Sledujete něco nereálnýho, jako by ti lidi kolem byli jen nalíčení panáci. Proplouváte, nevnímáte, jste ochuzeni o prožitek z něčeho nového. Nebo ne ani tak nového. Spíš.. *dlouhá mezera, přemýšlím* něčeho, co jste si chtěli užít nebo by vás čistě teoreticky mohlo.. uspokojit. Jste ochuzeni, protože TOHLE už tu jednou bylo, přesně TOHLE už se stalo někomu jinému na tomhle místě, v tomhle těle, v tomhle čase.

Takže čas strávený s někým, koho milujete je vlastně jen čas odsezený v kině sledováním vašeho filmu. Jste zaskočeni tím, co vidíte.. už podruhé.. a nemáte prostor užít si přítomnosti.
Možná pořád nechápete. To je v pořádku, ani já tomu nerozumím.
Jen řeknu, je to ksakru nepříjemné. Nikomu to nepřeju.

Untitled

Další věc, co mě trápí je to, že ve městě poznávám čím dál víc lidí. Třeba jsem je viděla párkrát ve škole, na zastávce, na busáku, v obchodě.. ale prostě jsem je viděla, oni viděli mě. Vídám je, oni vídají zase mě. Děsí mě ten fakt, že mě ostatní poznávají (a já zase je) a těch lidí přibývá. Mnohem raději bych byla, kdybych byla neviditělná a nikdo by o mě nic nevěděl. Ani to, že nějaká osoba takového a makového vzhledu existuje. Děsí mě představa, že si o mě někdo povídá ať už v dobrém nebo zlém.
Ano, svět je tak malej.
Chtěla bych znát jen příslušníky své rodiny (hm? to ne.), pár příbuzných a T. Byla bych spokojená.

Nevím. Mě prostě vyhovuje být sama. Jako malá jsem sice měla pár kamarádů, se kterýma jsme venku po škole blbli až do tmy.. Ale pak jsme se nějak rozešli. Každý se vydal svou cestou, našel nové přátele. Já si nikoho nenašla. Ale! Lžu. Nejsem úplně ta odkopnutá, se kterou nikdo slovo neprohodí. Prostě jen všechen čas trávím doma sama. A jak ráda. Nikdo nechodí za mnou, já za nikým. Na busáku si s bývalýma spolužačkama prohodím pár slov.. někdy ani nechci.
Občas i cestou autobusem kecáme až do výstupu. Bus skoro prázdný, ale já se svíjím smíchy a chrochtám a pískám. Že mě řidič ještě nevyhodil..?

Stejně mi ze všeho nejvíc vyhovuje mlčení. Někoho unaví patnáctistovka, někoho schody do třetího patra. Mě unavuje mluvení. Nejraději ze všeho dělám to, co mi jde od malička nejlíp. Mlčím.
Mám moc hlučnou mysl a jsem z ní unavená. Proto je pro mě těžké mluvit několik minut bez přestávek.

Tak.
Po dlouhé době chci napsat jeden odstavec a nakonec.. pustím uzdu a takhle se rozjedu. Viděla bych to večer ještě na jeden díl =D. 140 minut pryč. Fandím tomu, kdo se prokousal až k závěru =)

Untitled
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.